JAK TO VŠECHNO ZAČALO

No tak je to zase tady! Pár povinných měsíců nutných k vydělání penízků a získání nároku na dovolenou je opět za námi a já můžu opět začít tavit cestovatelské tužby v realitu. Je sobota ráno, 26. února 2005 a já mám sraz na Dejvický s nějakým Apolenářem, kterýho vlastně vůbec neznám. Naši jedinou společnou akcí byly 4 piva před třemi dny v nějaký hospodě za Kotvou a jediná relevantní informace, kterou mi Honza o něm poskytl, zněla, že za dovolenou v Egyptě byl schopen tento Apolenář utratit moje dva rozpočty na výlety do zaoceánské destinace. To už ale stoupáme v koncentrovaném davu stodevatenáctkou po Evropské směr Ruzyně. A co že to vlastně máme následující měsíc v plánu? No, asi si půjčíme letadlo a podíváme se jak vypadá Nový Zéland shora -).


můžeš jít přímo na kapitolu:  Kapiti is.  / Whaganui NP  / Tongariro NP  / Cape Kidnappers  / Urewera NP  / Rotorua  / Coromandel  / Cape Palliser  / Marlborough sounds  / Farewell spit  / West coast  / Jižní Alpy  / Fjordland  / Stewart is.  / Canterbury plains  / Kaikoura  / Wellington  / Mt. Egmont NP  / Auckland  / Northland  /


a nebo můžeš vstoupit do NÁVŠTĚVNÍ KNIHY , kde je místo pro vaše dotazy a pro diskusi k tematu našeho leteckého výletu po NZ.

Předletová příprava v Kapiti aero clubu v Paraparaumu.

No ale hezky po pořádku. Zatímco s Lubošem provádíme v ruzyňské odletové hale nezbytné předodletové procedury, povím vám, jak to všechno vlastně začalo. Třetí člen naší výpravy, ano tušíte správně, ten Honza, kterého jsem již výše zmínil, se totiž jednoho dne rozhodl, že se stane pilotem. A začal na tom pracovat. Na jeho pilotním průkaze však ještě ani neoschla tiskařská čerň, když se v jeho hlavě zrodil tento nápad ďábelské kombinace leteckého tréninku a cestování. Nový Zéland jako země s největším počtem pilotů na počet obyvatel se zdála být pro uskutečnění tohoto plánu ideální. Původně měl být účastníkem i jeden zkušený pilot, ten ale nakonec jaksi nemohl. Je to ale důvod pro zrušení celé akce? Jistě, že ne! Naopak, akce získává další rozměr a přibývá nový cíl: přežít!

Z Wellingtonu do Paraparauma vede silnice i železnice podél pobřeží.

Z mnoha oslovených aeroklubů, kde si lze vypůjčit letadlo, nakonec vykrystalizoval jako nejvhodnější ten v Paraparaumu nedaleko Wellingtonu. Emailová dohoda s novozélandským partnerem byla uzavřena. Zbývalo jen sehnat letecké mapy, plánky letišť, instrukce k letadlu, získat novozélandskou private pilot licence, naplánovat trasu… no prostě už jen pár drobností.

           

Ačkoliv plán zněl velmi lákavě a zajímavě, neměl to Honza lehký, aby sehnal dva chlápky, co mu svěří svoje životy. Mít nalítáno 70 hodin a vydat se lítat na Nový Zéland je totiž asi něco takového jako mít čerstvě řidičák a jít dělat taxikáře do Káhiry nebo tak něco. Já a Luboš jsme do toho nakonec šli. Ostatně teď už sedíme na palubě De Havillandu DHC-8/300 Tyrolean Airways a nezbývá nám, než se těšit.

<<< Mapa naší trasy, pro zvětšení do samostatného okna klikni na mapku.

Honza už je skoro týden v Paraparaumu, trenuje s instruktorem Geoffem a vyvíjí úsilí k získání novozelandské verze PPL. My prolétáváme vrstvou mraků a po hodině letu přistáváme ve Vídni. Jednotlivé lety nám navazují opravdu na těsno, přesto celá cesta z Prahy do Wellingtonu bude trvat cca 26 hodin, z toho celých 24 hodin čistého času budeme viset ve vzduchu. Lubošův odhad, že do Kuala Lumpur dáme 12 piv, dokonce o jedno pivo překonáváme. Za Kuala Lumpur, kde nás čeká asi hodinová technická přestávka, už ale nemůžeme ani pít. Ani pít, ani spát, ani nic.

Dalších 7 hodin z Kuala Lumpur do Sydney je utrpením. Dlouhou chvíli si snažíme krátit povídáním s jedním postarším manželským párem letícím do Cairnsu navštívit syna a s jedním týpkem, co se hodlá zúčastnit mistrovství Austrálie a Nového jižního Walesu v atletice. Je prý druhý nejlepší dálkař v ČR. Na poslední úsek do Wellingtonu měníme Boeing 777 společnosti Lauda Air za konkurenční Airbus A 320 společnosti Air New Zealand. Je menší a naštěstí o něco pohodlnější. Celorudé olítané Laudovi letušky jsou vystřídány oplácanými Maorkami. Servírují se mimojiné i novozelandské sladké brambory kumara a vynikající víno z oblasti Marlborough.

Paraparaumo - Kapiti aero club. Tlačíme naše letadlo.

Ačkoliv jsme ve vzduchu strávili skutečně oněch zmiňovaných 24 hodin, do Wellingtonu přistáváme až o půlnoci následujícího dne. Letěli jsme totiž na východ, tedy proti času. Ten nám tím pádem plynul dvakrát rychleji než obvykle a za 24 hodin letu jsme tak prožili dvakrát den a dvakrát noc. Ďábelské! Můj předchozí let do Indonésie se proti tomuto letu zdá být pár zastávek tramvají.

Paraparaumo - the MILL.
           

Je půlnoc novozélandského času. Na wellingtonském letišti je již téměř úplné ticho. Jen zavazadlový pás sem tam vrzne, ale žádné zavazadlo už nepřiváží. Nu což, alespoň budu ušetřen potupné kontroly čistoty mého zasviněného stanu, který je jistě pln mikrobů ze všech koutů světa, kteří se v něm uschováni sjednotili za účelem zdrcujícího útoku na nebožku novozélandskou přírodu.

Procházíme všemi kontrolami. Luboš obtěžkán všemi svými zavazadly včetně 2,5 litru slivovice a 4 litrů českého piva, já jen s foťákem a igelitkou. Vypadá to, že se tento cestopis nebude jmenovat „New Zealand by air“, ale třeba „Around New Zealand with plastic bag“, nebo tak nějak. Zjišťuji, že se přeci jen asi můj batoh najde. Prý je v dobrých rukou v Sydney a prý mi ho doručí, kam si pán poručí. Beru si tedy telefon s tím, že adresu sdělím telefonicky, až ji budu znát. Na rozloučenou ještě od Air New Zealand dostávám jakýsi survival kit. Vypadá to jako složený černý pytel na mrtvoly, ale nakonec se ukazuje, že obsahuje několik věcí v miniaturní podobě, které nemám, a které se mohou hodit jako například hřeben, pěna na holení, šampon…a takto bych mohl pokačovat.

Wellington je díra světa. Zvláště v noci. Rozhodně nevypadá jako hlavní město. Do centra se šouráme po svých. Touto dobou už dávno nic nejede a času máme hafo. První vlak do Paraparauma nám jede až po šesté hodině ranní. Jedním z mála lidí, které ve městě potkáváme je opilec, který se hnedle přátelsky představuje: „Hello, I´m kiwi“. Mám chuť mu odvětit: „Hello, I´m lemon“, ale radši hned prvního Zélanďana neprovokuji.

Skrze dlouhý tunel se dostáváme do centra. I zde je jak jinak než absolutně mrtvo. Procházíme přístav, upíjíme české pivo a slivovičku. Prohlížíme druhou největší celodřevěnou budovu na světě. Krom toho, že je celodřevěná, však ale není vůbec ničím zajímavá. Je to bývalé sídlo vlády a dnes tam je právnická fakulta. Zbytek noci se flákáme po nádraží.


pokračování