Urewera NP

Ráno vyrážíme po silnici č.2 na sever do Wairoa. Zde si dáváme zmrzlinu Houki pouki, která je strašně velká a stojí jen jeden dolar. Já k tomu přidávám ještě koupačku v řece s místními maorskými dětmi.

Národní park Urewera - panorama krajiny.

Voda v řece byla fáááákt super. Poprvé tu slyším kia ora – maorský pozdrav. Oba halíci do vody nejdou. Nerozumím tomu. Po krátkém osvěžení sedáme do auta a po silnici č.38 míříme k NP Urewera.

Národní park Urewera - stromová kapradina.
           

Zpočátku silnice vypadá nádherně, posléze se z ní stává solidní gravel road a nakonec gravel road ve špatném stavu. Kamínky neustále bubnují do podvozku. Naštěstí protijedoucí auta jsou spíše sporadická, takže pravděpodobnost poškození od ustřelených kamínků není zas až tak velká.

Po polední dorážíme k jezeru Waikaremoana. Fičí tu silný vítr. Voda jezera je průzračně čistá. Místní tu provozují jachting. Jezero objíždíme pouze asi jen z jedné čtvrtiny, přesto po svazích nad ním jedeme poměrně dlouho. Cesta je samá serpentina a občas je nutno se vyhýbat i velkým kamenům. Maximální rychlost je 40 km/h, ale spíše je úspěch, když držím ručičku na tachometru na třicítce.

Celý národní park Urewera je hustě zalesněn, a to zřejmě původním především listnatým lesem s hustým podrostem kapradin a různých keřů. Rozhodně je to příjemná změna, neboť doposud na mě novozelandská tolik opěvovaná krajina nepůsobila nijak zvláštním dojmem. Lesy, které jsme doposud viděli byly na první pohled evidentně uměle vysazené a více méně to byla spíše taková pole stromů než les.

               

Výsadba byla pravidelná a všechny stromy stejně vzrostlé. Na jiných místech jsme pak viděli, co následuje. Hromadné vykácení celého lesa.

Národní park Urewera.

Nevím, zda něco podobného by bylo v Evropě v souladu se zákony, respektive vím, že nebylo. Údajně tu většina jehličnatých stromů, z nichž se umělé lesy skládají, roste až 3x rychleji než v jejich domovině, takže toho lesní „podnikatelé“ využívají.

     

              Národní park Urewera - traviny.
           

Ale zpět do původního lesa národního parku Urewera. Tyto hory patří také k tradičním maorským územím. Jsou takřka neobydleny a těch pár vesnic, které tu jsou, jsou obydleny jen Maory.

Maoři jsou také jediní, kdo řídí auta, která občas míjíme v protisměru. Jejich auta jsou docela slušný plechovky vyznačující se extrémně širokými koly. Po místních komunikacích se pohybují asi dvojnásobnou rychlostí než my. Že to není vždy způsob jak se dostat k cíli, dosvědčují vraky aut podél cest. Na to, že tu je naprosto mizivý provoz jich tu je po stráních rozeseto poměrně dost. Snad k nim další nepřidáme my.

Pomalu klesáme z hor do oblasti všemožných ulkanických jevů, do známé oblasti Rotorua. Ještě před tím se však zastavujeme v jedné vesnici, abychom se podívali do malého kostelíku. Silnice s klesající nadmořskou výškou nabývá opět parametrů klasické asfaltky.

Ještě před západem slunce bychom rádi dorazili do Waimango volcanic valley nebo alespoň někam poblíž.

                                       

                                                                                                                                             pokračování