Kahurangi NP

Druhý den ráno, když už mě slunce hnalo ven ze spacáku, jsem se probudil ještě opilý. Tak to není dobré. Takhle rozhodně do vzduchu nemůžu, vždyť mi není dobře ani na zemi. Luboš je na tom obdobně. Jak se tak motal po letištní ploše, málem na něj doskočil parašutista.

Národní park Kahurangi - horská jezera.

West Coast

Takhle to dál nepůjde, příště nesmíme tu radost z úspěšného přistání tolik oslavovat. Honza je na tom z nás zdaleka nejlépe, málo pije. Tak trochu nás zachraňují naši staří známí ze včerejška, kterým jsme nabídli možnost vyhlídkového letu za úhradu nákladů. Byli jsme s nimi domluveni na devátou. Nikdo ale nepřišel. Tak trochu jsme si to mysleli, neboť naše slova, že tu jsme letadlem, které jsme si vypůjčili, nezněla příliš věrohodně a popravdě řečeno, sám bych si to taky moc nevěřil. Nakonec ale v půl desáté doráží. Půlhodinový vyhlídkový let nad NP Abel Tasman nám dal jistý čas na zotavenou. Nakonec však ale nestačil.

West coast.

Letět se ale musí dál, takže po návratu z vyhlídkového letu dočerpáváme palivo a balíme věci. Dobré počasí je třeba využít. S Lubošem se střídáme na místě druhého pilota. Já jdu tentokráte dozadu. Stále mi však není nijak dobře. Náš stroj pomalu stoupá nad motuecké vinice a dále nad moře. Tam se obracíme o 180 stupňů a stoupáme nad NP Kahurangi. Letíme zhruba kurzem západ. Pod námi se zvedá vápencová pohoří s několika poměrně velkými jezery.

Národní park Kahurangi - horská jezera.

Po půl hodině letu dosahujeme západního pobřeží, které pak směrem na jih sledujeme. Poznáváme Westport a hned za ním Cape Foulwind. Zde má být také kolonie tuleňů, nic však se shora nevidíme. Není divu, někdy nejsou vidět ani ze země, neboť mají mimikry. Za další půlhodinu jsme v Punakaiki. Spatřujeme ony tzv. palačinky. Podle všeho se bude jednat také o dost turistické místo. Rozeklané pobřeží zabírá poměrně malé místo. Vidíme, že tu jsou instalovány jakési lávky a je tu i poměrně dost turistů. Honza tu malinko zakroužil a najednou se mi dělá ještě více zle než mi doposud bylo. Jen tak tak stíhám vysypat boty z igelitky za mnou a je to venku. Konečně se mi začíná ulevovat.

Punakaiki - další mus novozelandské turistiky.

Tento let jsem si tedy zrovna moc neužil, a tak jsem celkem rád, když už v Hokitice sedíme konečně na zemi. Kdybychom bývali věděli, na jakou akci tu narazíme, byli bychom se včera více krotili. Konal se tu totiž Hokitika wild food festival, což je jedna z největších pařeb, co se na west coastu koná. My však pařit rozhodně náladu nemáme, přesto se jdeme na tu veselici podívat. Škoda, že jsem tu nefotil, rozhodně zajímavé typy by se tu našly. Luboš si aspoň natočil na kameru jednu dívčinu jak tančí na kapotě svého Volva za zvuků St. Germaina. Atmosféra byla fakt super. Nakonec jsem si přeci jen jedno pivko dal: Speights – proud of south. Nebylo špatné a nové druhy je třeba testovat, že?

Hokitika - typický styl bydlení na Novém Zélandě.

Také se nám líbil zdejší styl bydlení v nízkých domcích se širokými okny a otevřeným zahrádkami, podél nichž jsme stoupali zpět nad město na letiště. Na letišti jsme si prohlídli zase nějaká další zajímavá letadla. Vůbec na každém letišti jsme na Novém Zélandu viděli nějaký zajímavý stroj. Noc jsme strávili již tradičně na letišti.


                                                                                                                                             pokračování